Technické a umělecké zajímavosti

Naše nemocnice mají již poměrně dlouhou historii, která se otiskla do jejich podoby a areálů. Právě v areálech nemocnic nebo jejich okolí se nachází řada technických, historických nebo uměleckých památek a zajímavostí, kterým věnujeme tuto stránku, abychom je představili.

Litomyšlská Léčebna dlouhodobě nemocných se v roce 2019 přesunula do moderně zrekonstruovaného interního oddělení v areálu Litomyšlské nemocnice. Nelze však přejít několik desítek let trvající etapu, kdy sídlila v novorenesanční vile, známé jako vila Klára. Ačkoli již budova na dnešní dobu neposkytovala vhodné zázemí pro zdravotní péči, za připomínku však určitě stojí její historie. Ta sahá do roku 1894, kdy sládek Karel Sedlák koupil od tehdejších majitelů litomyšlského panství Thurn-Taxisů pozemky, na kterých nechal podle projektu architekta Josefa Drahoše postavit novorenesanční vilu.

Po pětatřiceti letech, v roce 1929 majitel vily daroval budovu i s pozemky spolku Družina sv. Kláry, do správy řádu sv. Karla Boromejského. Jak sám Karel Sedlák uvedl, vilu daroval „ku dobročinným a lidumilným účelům spolkovým, jimž dostane se splnění obmýšleným zřízením útulny ‚Domov Sv. Kláry v Litomyšli' pro staré a opuštěné lidi“. Podle tehdejšího notářského spisu tak učinil k oslavě desetiletého trvání samostatnosti Československé republiky a tisícileté památce smrti svatého Václava.

Od té doby vila sloužila opravdu jen dobročinným účelům – v roce 1943 zde byl zřízen ušní pavilon, v roce 1958 TBC oddělení a od 1. ledna 1974 oddělení pro dlouhodobě nemocné litomyšlské nemocnice, které vilu opustilo 10. ledna 2019.

Unikátní secesní věžový městský vodojem na vrchu Vinice byl postaven v letech 1906-1907 podle návrhu arch. Františka Sandera a Ing. Karla Kresse. Do provozu byl uveden v říjnu 1907. Sloužil několik desítek let, ale v polovině 20. století ztratil svůj význam po výstavbě nových sídlišť ve městě, nárůstu spotřeby pitné vody a vybudování vodojemů s větší kapacitou. Dnes slouží jako záložní zdroj pro Pardubickou nemocnici. Od 3. května 1958 je památkově chráněn jako technická památka.

Výběrové řízení na provedení stavby vodovodu bylo vyhlášeno 22. srpna 1905 s předpokládaným rozpočtem 580 tisíc korun. Secesní masivní věžový vodojem byl postaven v letech 1906–1907 na vrchu Vinice ve výšce 233 m n. m. součinností firmy Ing. K. Kress a architekta Františka Sandera. Stavbu vodojemu provedla firma Hrůza a Rosenberg.

Jedná se o železobetonovou stavbu hřibovitého tvaru s rafinovaně traktovaným vnitřním prostorem a se zajímavě secesně řešenou fasádou s nápisovou páskou („Vodojem královského komorního města Pardubice, LP 1907“), heraldickou figurou městského znaku a podstřešním pásovým vlysem tvořeným motivem připomínajícím zdrobnělé varhanní píšťaly. Hlavici vodojemu s reservoárem svírají krakorcovité výběhy pilastrů. Nevšední působivost interiéru spočívá v mimořádně složitém opěrném systému dvou prstenců pilířů, které obemykají ústřední válec procházející skrz celou výšku stavby až nad zploštělou, měkce se vinoucí segmentovou střechu, kde je zakončen drobnou hmotou altánku. Na vnitřních stěnách pláště, hranatých a navzájem kratšími příčkami pospojovaných pilířích i centrálním válcovém tubusu jsou patrné otisky dřevěného šalovaného bednění. Profesor Hráský ve svém publikaci z roku 1919 uvádí, že se jedná o první železobetonový věžový vodojem u nás.

Věžový vodojem měl částečně sloužit i jako turistická rozhledna, proto bylo jeho okolí souběžně se stavbou zkultivováno jako parkový sad s nedalekou výletní restaurací. Uskutečněná drobná střešní vyhlídka je dodnes přístupná točitým schodištěm vinoucím se při vnitřním plášti stavby a od podesty pod vodním reservoárem pak pokračující kolem středního válce.

Celková výška vodojemu je 25,5 m. V horní části je umístěn dvoukomorový vodojem o obsahu 864 m3. Poloměr komor je 7,75 m, vnější průměr je 18,1 m. Výška dna nad terénem je 13,75 m a výška vody ve vodojemu je 5 m. Stavba vodojemu stála 100 tisíc korun.

Když v polovině 20. století vyrostla v Pardubicích nová sídliště (Dukla, Polabiny, Dubina aj.) a spotřeba pitné vody v městě rapidně stoupla, bylo nutno dát do provozu nové vodní zdroje a vybudovat vodojemy o větší kapacitě. Vznikly v Mikulovicích a na Kunětické hoře. Od té doby nebyl vodojem na Vinici funkční.

Na začátku 21. století byl vodojem zrekonstruován a jeho technické zařízení bylo znovu zprovozněno. V současnosti slouží jako záložní zdroj pro Pardubickou nemocnici. Při plném provozu nemocnice vystačí voda na 2 dny, při úsporném provozu na delší dobu.

Mozaika s názvem Radostné mládí – síla dospělosti – spokojené stáří vznikla v polovině 80. let 20. století pro pardubickou nemocnici. Dílo bylo umístěno v tehdejším pavilonu léčebny dlouhodobě nemocných - nyní budova č. XX. Mozaika vznikla pod rukama sklářských výtvarníků a akademických malířů Jindřicha Rejnarta a Petra Rýdla. Je široká 435 centimetrů a vysoká 150 centimetrů.

Když musela být kvůli stavebním úpravám budovy XX snesena, byla předána do sbírky Východočeského muzea v Pardubicích a je uložena v depozitáři v Ohrazenicích.