Přátelská nemocnice

„Jsem amatérský sportovec. Rád běhám a lezu. Právě při lezení jsem měl úraz. Roztříštila se mi patní kost. Přiznám se, že jsem se obával toho, jak budu dál fungovat. Bál jsem se hlavně, jestli si ještě někdy budu moct zaběhat nebo si někde jet zalézt,“ konstatoval Josef Cach, který byl v pořadí druhým pacientem v Pardubické nemocnici, jehož operoval úrazový chirurg Martin Pompach svou vlastní metodou, při níž využívá unikátní implantát – patní hřeb.

Operace novou výjimečnou metodou

„Při rozhovoru s doktorem Pompachem mě zaujalo, jakým postupem se nově s kolegy rozhodli operovat patní kost a rád jsem svolil k operaci touto novou výjimečnou metodou. Ocenil jsem také, že jsem byl od pana doktora velmi dobře informován o tom, co mě čeká,“ uvedl Josef Cach.

Všechno naštěstí dobře dopadlo

„Uvědomoval jsem si, jak je to pro mě důležitá operace. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Už od té doby uplynulo 10 let a pata je úplně v pohodě. Žádné problémy nemám, bolesti necítím. V podstatě by se dalo říct, že už ani nevnímám, že jsem v minulosti nějakou potíž s patou měl. Dnes mohu normálně sportovat, běhat a lézt bez omezení. A to je skvělé,“ podotkl Josef Cach, jemuž unikátní implantát pomohl stejně jako řadě dalších pacientů po celém světě.

Celkem 21 dní strávil na oddělení JIP 2 centrální chirurgie Pardubické nemocnice Miloš Barcal z Nemošic. „Na oddělení JIP jsou ze své podstaty hospitalizováni pacienti, kteří potřebují větší péči a té se mi dostalo vrchovatě. Ba co víc, nabyl jsem dojmu, že tamní personál odevzdává ještě něco navíc a v mých těžkých chvílích mi to značně ulehčil,“ konstatoval Miloš Barcal.

Ochotní lékaři a skvělá práce sester

„Lékaři mi sami ochotně a hlavně srozumitelně vysvětlili všechny zákroky, které jsem musel podstoupit,“ uvedl a dodal, že právě tímto krokem se podle něj začíná budovat tolik potřebná důvěra mezi pacientem a lékařem.

„Také péče sester a zdravotních bratrů byla skvělá,“ zdůraznil spokojený pacient, který v Pardubické nemocnici pobýval od 1. do 24. června 2021.

„Chtěl bych sestrám, lékařům a vlastně celému kolektivu vyjádřit neskonalou úctu, obdiv a vděčnost za jejich péči a ze srdce jim poděkovat,“ uzavřel.

„Zubaře se bojím celý život,“ přiznává Renata Škodová. „Přestože mi je už 55 let a jsem velká holka, klepu se strachy tak, že vypadám, jako kdybych měla padoucnici. Klepe se se mnou křeslo i lékař, jak se strašně bojím. To je až nepopsatelné, jak,“ líčí s jistou mírou nadsázky.

Asi při mně stojí všichni svatí…

„Jelikož delší dobu nemám zubního lékaře, byla jsem několikrát nucena využít zubní pohotovost v Pardubické nemocnici. Asi při mně stojí všichni svatí nebo nevím, ale v případě posledních tří návštěv mne ošetřovala ta samá lékařka i sestra,“ uvádí Renata Škodová.

„Chtěla bych jim vyjádřit veliké poděkování a obrovskou pochvalu. Opravdu smekám. Vždy milý přístup lékařky Ivany Smutné a sestry Jany Šlégrové mi pomohl překonat strach ze zubaře,“ potvrzuje.  

„Při mé zatím poslední návštěvě už jsem tušila, že mám vyhráno. Poslední dva zuby a hlavně bezbolestně. Bez jakéhokoliv prášku na bolest po vytržení. Tisíckrát děkuji, za takové profíky. A přeji všem bolavým jen takto precizní a profesionální ošetření,“ pokračuje Renata Škodová, podle níž se kvalita zubařů na pohotovosti výrazně zlepšila.

K jinému zubaři už chodit nechce

„Paní zubařka je rychlá a precizní. Sestřička mne zase dokázala uklidnit, dokonce mi držela ruku. Bála jsem se, aby ji pak ode mne neměla zlomenou, ale všechno dobře dopadlo,“ usmívá se žena, která by už k jinému zubaři ani jít nechtěla. Stejně jako její desetiletý vnuk Lukáš. „Tomu paní zubařka vytrhla první stoličku. Stejně jako já se zubaře také bál, ale společně jsme to všichni zvládli,“ dodává Renata Škodová.

Ta prý má při návštěvách Pardubické nemocnice samé dobré zkušenosti. „Kdykoliv jsem musela z nějakého důvodu do nemocnice, vždycky mi tu vyšli vstříc. Zatím jsem zde byla spokojená s péčí na každém oddělení,“ uzavírá.

„Sama pracuji v sociálních službách s lidmi a vím, že stěžovat si v dnešní době umí kdekdo, ale pochval bývá pomálu. Proto jsem se rozhodla jménem celé rodiny poděkovat za péči o našeho tatínka Stanislava Boučka, který byl od 13. do 17. 8. 2021 hospitalizován v Pardubické nemocnici na neurochirurgickém oddělení,“ uvedla Zuzana Šimková.

Ta ocenila především profesionální přístup a laskavé jednání všech, kteří se o tatínka starali. „Velké díky patří ošetřujícímu lékaři, doktorovi Petrenkovi a všem starostlivým sestřičkám,“ konstatovala Zuzana Šimková.

Stěhování s úsměvem i humorem

„Jak tatínka operovali, volali jsme opakovaně a ani jednou jsme neměli pocit, že obtěžujeme. Sestřičky byly i během osobního jednání laskavé, usměvavé a ochotné. Bravurně zvládaly také bojové podmínky, kdy se muselo stěhovat oddělení, včetně pacientů, a to s úsměvem a humorem. Kéž by byl takovýto přístup samozřejmostí ve všech zdravotnických zařízeních. Ještě jednou moc děkujeme,“ dodala za spokojenou rodinu i samotného pacienta vděčná dcera.

„Chtěla bych poděkovat personálu intermediární péče novorozenců Pardubické nemocnice, kam jsme se nechali přeložit z dětské kliniky z Hradce Králové. K převozu došlo na moji žádost, jelikož v Hradci Králové mají malou kapacitu na ubytování matek po porodu předčasně narozeného novorozence, matky musí dojíždět a u novorozence mohou strávit pouze hodinu denně. Jaký to byl ráj, moci být s dítětem, kdy chcete, a ne pouze hodinu denně,“ uvedla Lenka Horníčková.

Profesionální, lidský, věcný přístup

„Na profesionální, lidský, věcný, odborný, optimistický a prostě skvělý přístup paní doktorky Kristýny Hasenöhrlové, která se o nás starala jak v Hradci Králové, tak v Pardubicích, nikdy nezapomeneme! Velké díky patří především jí,“ líčila maminka Helenky.

„Již samotný příjezd posádky sanitky proběhl v přátelské atmosféře. Za to bych chtěla poděkovat sestřičce Haně Brdičkové. Její převzetí a příprava dcery na cestu byla velmi profesionální. Obávala jsem se totiž, aby dcera cestu zvládla bez větších problémů. Na oddělení intermediární péče novorozenců jsem se setkala s přátelským a velmi milým přístupem všech, kteří se o nás po celé ty dlouhé týdny starali. Připadala jsem si jako doma, a ne v nemocnici,“ svěřila se Lenka Horníčková.

Poklona personálu oddělení intermediární péče

„Nezapomenu na první setkání po příjezdu, kdy nás s milým úsměvem přivítala sestřička Monika Sládková. Pokaždé, když jsem za dcerou přišla, tak jsem neměla pocit, že překážím, otravuji nebo jsem tam nevhod, naopak. Musím smeknout před personálem tohoto oddělení pod vedením staniční sestry Daniely Svobodové, která je člověk na svém místě,“ dodala.

„Starala se o nás i Jana Mařáčková, která si udělala čas a povídala si s námi. Díky tomu jsem přišla také na jiné myšlenky. Renata Tichá je sestřička, která je velmi příjemná a ochotná. Lucie Kučáková s úsměvem na rtech a humoru sobě vlastním nás matky i pobavila, což bylo občas potřeba, aby se člověk nezbláznil. Andrea Boudová mne několikrát viděla se slzavýma očima a dokázala podpořit i beze slov. Iva Lovětínská mne uklidnila, jelikož měla zkušenosti s ještě menšími dětmi, než byla naše dcera. Renata Kocková nás měla na starosti ve chvíli, když jsem dceru kojila a vypila nejvíc. Takový rekord si budeme pamatovat. Také sestřička Eva Střílková byla velmi přátelská a milá. A Sabina Cejnarová, to je další skvělá sestřička,“ řekla Lenka Horníčková.

„Nechci zapomenout ani na empatické lékaře, jako paní doktorky Elena Köhlerová, Hana Černá, Marie Zemanová a v neposlední řadě pan primář Marian Šenkeřík. Díky vám všem,“ uzavřela.

Bylo to tehdy zajímavé datum – 1. 11. 2021. „Asi v ten den budu slavit své druhé narozeniny,“ uvedl Martin Černík, který s vděčností vzpomíná na to, jak dobře se o něj postarali v Pardubické nemocnici. A to poté, co ho sem přivezla záchranka po pádu ze střechy a žebříku.

 „Všude jsem se setkal s vlídným a profesionálním přístupem, ať už to byl rentgen, ultrazvuk nebo oddělení úrazové chirurgie. Od sanitářů přes sestřičky až po doktory,“ konstatoval Martin Černík, podle něhož to samé platilo rovněž při kontrole 2. 11. na chirurgické ambulanci. „Chtěl bych za to všem poděkovat a vyjádřit uznání,“ uzavřel.

„Měli jsme především strach,“ vzpomíná na noc z pátku 12. na sobotu 13. listopadu roku 2021 Lucie Koblížková, když její tehdy tříměsíční dcera měla svůj první záchvat laryngitidy. Ta patří mezi onemocnění, kterých se rodiče často bojí, protože jejich projev může být i děsivý. Mnohdy jde o štěkavý kašel doprovázený sípáním.

Nová situace, kterou neuměli zhodnotit

„Byla to pro nás nová situace. Doma jsme ji neuměli zhodnotit,“ přiznává Lucie Koblížková, kterou společně s dcerou převezla záchranná služba na dětskou pohotovost v Pardubické nemocnici.

„Jak jsem vděčná za lékaře, kteří po půlnoci přijeli, tak bych chtěla poděkovat i doktorům a sestrám, kteří se dceři věnovali v nemocnici v noci i dopoledne na následné kontrole,“ říká maminka tehdy tříměsíční holčičky.

„Podle zprávy z noci se jedná o doktora Jiřího Pecha a sestru Markétu Maškovou a podle zprávy z dopolední kontroly jde o doktorku Jaroslavu Chlapkovou a sestřičku, která sloužila s ní,“ doplňuje Lucie Koblížková.

Poděkování za lidský přístup a empatii

„Dceři byla z mého pohledu poskytnuta adekvátní péče a citlivé vyšetření. Mně byly podány srozumitelné informace a doporučení, a to i ve formě letáku. Především ale děkuji za lidský přístup a empatii, kterou s námi zdravotníci měli,“ uvádí maminka, která přeje nemocnici co nejvíce takových zaměstnanců a těm zase, aby je práce stále naplňovala.

„I s ohledem na covidovou dobu, přetížení nemocnic, a tím i zvýšení náročnosti práce všech zdravotníků bych jim chtěla ještě jednou poděkovat,“ uzavírá Lucie Koblížková.

„Ráda bych vyjádřila spokojenost a velké poděkování za péči o svoji osobu na oddělení ortopedie Pardubické nemocnice,“ uvedla Jana Koblížková.

Nic nebylo problém

„Při své hospitalizaci po otevřené tříštivé zlomenině předloktí se již od prvního okamžiku o mě na příjmu pohotovosti 4. 8. 2021 všichni úžasně a citlivě starali. Od sestřiček, lékařů i pracovníků RTG,“ řekla Jana Koblížková.

„Následná péče na oddělení od operatérů a sestřiček až po pomocný personál byla dokonalá. Všichni stále ochotní a s úsměvem nejen ke mně, ale ke všem pacientům,“ sdělila spokojená pacientka Pardubické nemocnice, podle níž prý nic nebylo problém.

Velké poděkování lékařům

„Velké poděkování patří panu doktoru Švarcovi v případě první operace a panu doktoru Koutovi v případě druhé operace a následné péči na lůžkovém oddělení i ambulanci,“ řekla Jana Koblížková.

„Hlavně díky doktoru Koutovi mám ještě funkční ruku. Velmi citlivě a pečlivě se stará i o moji maminku. Díky přístupu ortopedického oddělení máme jen kladné zkušenosti s péčí,“ podotkla. „Kéž by všechna zdravotnická zařízení fungovala tak, jako to vaše,“ dodala na adresu Pardubické nemocnice.

Strach a obava. S takovými pocity mířila do Pardubické nemocnice Monika Štěpánková se svým 3,5letým synem Vojtěchem na operaci na dětskou chirurgii. „Ale to, jak se k synovi i ke mně choval veškerý personál, snad ani nejde popsat slovy. Byla jsem neskutečně mile překvapená,“ konstatovala Monika Štěpánková.

Se synem mohla být 24 hodin

„Se synem jsem jezdila už delší dobu na ambulanci. O jeho zdravotním stavu tu věděli vše, takže jsem vůbec nepřemýšlela o operaci jinde. V den nástupu, 29. 9. 2021, jsme chvilku museli hledat lůžkové oddělení dětské ambulance, ale sestřička nás navedla naprosto přesně. Po přijetí na oddělení už ty pocity byly lepší, i když obava o syna, aby vše dobře dopadlo, pochopitelně nepřešla úplně nikdy,“ svěřila se maminka 3,5letého Vojtěcha, která ocenila, že se synem mohla být nepřetržitě 24 hodin. „Byl klidný, po příjmu na oddělení si hrál v herničce. Nepopírám, ptal se, proč tam jsme. Ale sestřičky mu daly dárky hned po příjmu, tak byl rád,“ uvedla Monika Štěpánková.

Přístup personálu byl lidský a milý

„Přístup veškerého personálu oddělení byl neuvěřitelně lidský a milý. Před operací syna jsem dostala přesné informace, jak bude probíhat a co se bude se synem dít. Pak jsem s ním šla až do předsálí operačních sálů. Samozřejmě plakal, ale mohla jsem být s ním a jít až skoro na sál,“ líčila maminka, podle níž se samotná operace odehrála celkem rychle. „I když i pro mě, jako pro matku, to bylo náročné. Ale personál byl moc ochotný, hodný a ve všem mi pomáhal. Hlavně po psychické stránce,“ dodala Monika Štěpánková.

Všichni byli úžasní. Díky za to!

„Syn občas dával všem zabrat, včetně mě, ale všichni byli úžasní. Doktoři a sestry se ani jednou nezlobili, když třeba tolik nespolupracoval, jak by bylo potřeba. Moc bych chtěla poděkovat i klukům sanitářům. Hodně nám pomáhali a měli velkou trpělivost. Syn si je oblíbil,“ podotkla maminka Vojtěcha, která byla s péčí v Pardubické nemocnici velmi spokojená. „Tuto zkušenost hodnotím z hlediska péče po všech stránkách kladně. Když zpětně přemýšlím, není opravdu nic, co bych chtěla vytknout. Vše bylo naprosto v pořádku a personálu na oddělení i ambulanci ještě jednou děkuji za trpělivost s naším synem,“ uzavřela Monika Štěpánková.

Na svůj první porod v roce 2018 nevzpomíná Marie Novotná ráda. „Byl traumatický,“ přiznává žena, která si pro ten druhý vybrala jinou porodnici než tehdy. Tentokrát padla volba na tu pardubickou.

Porodila přirozeně a podle svých představ

„Jsem moc ráda, že jsem zvolila právě toto místo a že jsem měla to štěstí rodit s porodní asistentkou Petrou Pospíšilovou. To je skutečně člověk na svém místě,“ potvrzuje Marie Novotná.

„Petra je naprostý anděl. Díky ní a jejímu přístupu, zkušenostem a lásce k vykonané práci se mi podařilo porodit přirozeně a naprosto podle mých představ,“ zdůrazňuje maminka Jonáše. Ten přišel na svět 9. března roku 2021.

Byla vyčerpaná a chtěla utéct ze sálu

Nešlo přitom o jednoduchý porod. Kvůli komplikacím na jeho konci byli přivoláni lékaři Markéta Flíglová a Jindřich Göbel. „Od obou jsem se dočkala jen a pouze laskavých, podporujících slov, ačkoliv jsem v závěru už byla totálně vyčerpaná a měla jsem chuť utéct jim ze sálu," přiznává Marie Novotná.

„Paní doktorka Flíglová mě i přijímala. S nikým tak vřelým a respektujícím jsem se ve zdravotnictví ještě nesetkala. Vše mi vysvětlila, před i po porodu, probrala se mnou můj porodní plán. Sdělila mi, co bylo potřeba. Po porodu se o mě starala opět laskavě a neskutečně lidsky,“ dodává maminka Jonáše.

Navzdory komplikacím má krásné vzpomínky

„I navzdory komplikacím, které nastaly, mám z tohoto dne i porodu jen dobré pocity a krásné vzpomínky,“ svěřuje se Marie Novotná, která ocenila rovněž péči sestřiček z dětského oddělení i oddělení šestinedělí. „A to zejména Ivy Stauberové a Jarči Katrňákové,“ doplňuje.

„Sestry z gynekologického oddělení byly také všechny moc milé, hlavně sestra Růženka. Neuvěřitelně pozitivní člověk,“ podotýká Marie Novotná.

Vrátila se ztracená důvěra v lékaře

„Děkuji všem za respekt mého porodního plánu, snahu ve všem mi vyhovět, za to, že mi celý personál důvěřoval jako matce a nikdo mě nenutil do ničeho, co jsem nechtěla. Vždy mi pouze byly nabídnuty možnosti, rady a pomoc a konečné rozhodnutí bylo na mně,“ oceňuje celkový přístup personálu.

„Díky této zkušenosti se mi vrátila ztracená důvěra v lékaře. Zahojily se mi šrámy na těle a hlavně šrámy na duši,“ uzavírá maminka Jonáše.  

„Chtěl bych vyjádřit svůj dík všem doktorům, zdravotním sestrám, anesteziologům i ostatním zdravotníkům a zaměstnancům, kteří se o mě krásně starali celou dobu mé hospitalizace v Pardubické nemocnici od 23. do 26. 11. 2021. A to nejen těm na lůžkovém oddělení chirurgie v 5. patře, ale i celému operačnímu týmu,“ uvedl Michal Desenský.

Milý a profesionální přístup k pacientům

„Jmenovitě bych rád poděkoval paní doktorce Lence Kubincové jakožto mému ošetřujícímu lékaři za velmi profesionální přístup a skvělou práci na operačním sále. A také paní doktorce Lucii Klímové na ambulanci před nástupem na oddělení,“ podotkl.

„Byla radost se dívat i na zdravotní sestry Nikol Zárubovou, Kláru Vaškovou a Lídu Vavřičkovou. Oceňuji jejich milý přístup k pacientům, příjemný převoz z dospávacího pokoje, pečlivou práci během převazování a výbornou péči na lůžku,“ pokračoval Michal Desenský, který si Pardubickou nemocnici velmi pochvaloval.

Spokojený pacient ve všech ohledech

„Měl jsem možnost vidět práci profesionálů, odborníků a lidí na svém místě. Jako pacient jsem se zde cítil ve všech ohledech velmi dobře a spokojeně,“ dodal.

Svého prvorozeného syna Matyáše porodila Lenka Loužilová v Pardubické nemocnici. „I přesto, že na samotný porod nemám vůbec hezké vzpomínky, veškerá péče tamního personálu mi vše vynahradila,“ svěřila se Lenka Loužilová.

Na porodním sále nastaly komplikace

„Samotný porod se měl podle ozev rozjet až k večerním hodinám nebo druhý den ráno. Prcek si to ale rozmyslel a na porodní sál už mě vezli kolem půl druhé odpoledne. Jenže nastaly komplikace a já ztratila velké množství krve a malý měl menší problémy s dýcháním,“ líčila prvorodička.

„I tak sestřičky a lékaři, kteří tam s námi byli, zaslouží mé největší objetí a díky za to, jak se o nás starali, za úžasnou péči, pohotovost i laskavost, se kterou jsem se setkala. Bohužel při celkové ztrátě 850 mililitrů krve si toho moc nepamatuji, ale ještě tu noc mě vezli na operační sál kvůli jakési sraženině na děložním čípku. Měla jsem hrozný strach, Matyáška jsem viděla pouze chviličku po porodu, a ještě jsem byla mimo,“ vzpomínala na svůj první porod v životě.

Sestřička z oddělení šestinedělí: Byl to anděl!

„I když to možná nebude spravedlivé, tak mé největší poděkování patří sestřičce z oddělení šestinedělí, která se o mě tu noc starala. Byl to anděl. Když mě vezli na sál, držela mě za ruku a pohladila po vlasech. Takový pocit vám může dát jen vlastní maminka nebo někdo, jako byla tahle sestřička. Byla úžasná a díky ní vzpomínám na to vše s úlevou a hřejivým pocitem, jak úžasné dokážou sestřičky být,“ dodala.

„Chtěla bych poděkovat celému oddělení šestinedělí včetně lékařů, uklízeček, sestřiček, asistentek i údržbářů, kteří tam po dobu našeho pobytu byli a báječně se o nás starali. Sice jsem podepsala reverz, abych mohla brzy bez krevní transfuze s Matyáškem odejít, ale už jen ta skvělá péče a laskavost všech mě nabila silou tak velkou, že jsem se o Matyáška bez problémů postarala už druhý den hned v porodnici,“ uvedla maminka, které v paměti zůstala i sestřička Růža. „Říkala mi Bledá tváři,“ pousmála se.

„Děkuji všem, za jejich péči, laskavost, trpělivost a ochotu. Opravdu nikdy nezapomenu na hezké chvilky na oddělení šestinedělí, kde se maminka ocitá s tím prvním malým uzlíčkem, se kterým si neví rady. Právě tady jsme dostali to, co bylo v tu dobu potřeba,“ řekla Lenka Loužilová, kterou potěšilo, jak úžasný má podle jejích slov pardubická porodnice a novorozenecké oddělení personál.

„V noci z neděle 7. na pondělí 8. 11. 2021 se mé babičce Ludmile Novotné náhle zhoršila stabilita těla a zničehonic upadla. Protože má za sebou tři cévní mozkové příhody a jejich hlavním příznakem byl pád nebo úplná nestabilita, rozhodli jsme se raději zajet na neurologickou pohotovost do Litomyšlské nemocnice, aby se tam na babičku podívali,“ popisoval dramatické chvíle Adam Kruml.

„Při příjezdu do nemocnice se nás ujaly dvě sestřičky. Byly moc hodné a ochotné. Pak se na ambulanci dostavila paní doktorka Inna Paťchová, která babičku začala ihned vyšetřovat. Měla moc milý, empatický přístup,“ konstatoval Adam Kruml.

„Po základním vyšetření paní doktorka rozhodla, že udělá babičce CT mozku, kompletní krevní rozbor, dá vykapat infuzi a nechá si v nemocnici babičku na pozorování do rána,“ podotkl vnuk Ludmily Novotné. „CT naštěstí dopadlo dobře a babička byla ráno z nemocnice propuštěna. Když jsme si pro ni přijeli, tak nás paní doktorka pečlivě o všem informovala a doporučila další postup léčby. Také babičce zajistila ambulantní vyšetření na kardiologické ambulanci,“ dodal Adam Kruml. „Babička a celá naše rodina moc děkujeme za úžasnou péči,“ uzavřel.

„Měsíc v nemocnici byl pro mě opravdu tvrdou zkouškou. Něco, co člověk opravdu nechce zažít,“ přiznal Daniel Nový, který začátek roku 2021 strávil na covidovém oddělení Orlickoústecké nemocnice. „Je zvláštní, že na leden nemám moc vzpomínek nebo mi tak nějak splývají do sebe. Ale jedna mi utkvěla v srdci,“ líčil Daniel Nový.

„Když 9. ledna v noci ke mně přišel lékař, co měl službu a prohlásil: ‚Pane Nový, vy se opravdu dusíte‘. A pak přišla paní doktorka z JIP. Anděl, který mi řekl: ‚Pojďte se mnou, pane Nový, ke mně dolů, já vás zachráním‘. A já vím, že všichni dělali, co mohli, aby mě udrželi při životě,“ líčil pacient covidového oddělení. „Ten, kdo dělá práci anděla, je opravdový anděl. A to platí pro všechny, lékaře i sestřičky,“ dodal.

„Rád bych všem lékařům a sestrám na covidovém oddělení poděkoval za péči a záchranu života. Ten, kdo nic podobného nezažije, neuvěří, jak těžká je to práce,“ pokračoval Daniel Nový. „Sestřičky byly vždy profesionální, v dobré náladě, a co vnímám jako důležité, že nás pacienty vždy povzbuzovaly, abychom to nevzdávali,“ uzavřel. 

Začátek roku 2021 nezačal pro rodinu Nixových zrovna vesele. U tehdy tříměsíční dcery Hedviky a Tomáše Sáry se projevily zásadní obtíže s dýcháním.

Stav Sárinky se rychle zhoršoval

„S dcerou jsem musela být přijata na JIP dětského oddělení Orlickoústecké nemocnice. Šlo o příjem urgentní. Stav Sárinky se rychle zhoršoval,“ popisovala maminka Hedvika a dodala, že příčina prý nejprve nebyla zřejmá. „Během několika málo hodin provedli lékaři různá vyšetření, našli příčinu a zahájili léčbu,“ poznamenala Hedvika Nixová.

„Protože byl předpoklad dalšího zhoršování, bylo rozhodnuto o převozu na vyšší pracoviště. Naštěstí se tato prognóza nenaplnila, ale moc si ceníme tohoto kroku,“ shodli se manželé Nixovi.

„Děkujeme i za způsob, jak se mnou lékaři komunikovali. Jasně mi sdělovali, co se se Sárinkou děje,“ podotkla Hedvika Nixová.

Léčba hodně brzy zabrala

Nasazená léčba naštěstí hodně brzy zabrala. „Za pár dní jsme se z vyššího pracoviště opět vrátily do Orlickoústecké nemocnice na doléčení a za dalších pár dní jsme mohly domů,“ oddychla si maminka Sárinky.

Velmi milým překvapením pro ni bylo, že za nimi do Orlickoústecké nemocnice měl možnost přijet na návštěvu manžel. „Je mi jasné, že v covidové době je to pro nemocnici velké riziko. Nicméně pro nás, i pro tu malinkou Sáru, bylo setkání velice radostnou a osvěžující událostí,“ svěřila se Hedvika Nixová.

„Děkujeme celému týmu za profesionální péči a moc milý přístup,“ uzavřeli manželé Nixovi.    

S tehdy měsíčním synem se do Svitavské nemocnice vydala Veronika P. B. Na malého chlapce tu čekal ne zrovna příjemný, ale potřebný zákrok.

„Jsem opravdu ráda, že jsme se k přestižení uzdiček odhodlali. Syn to zvládl dobře a kojení nám pak šlo moc hezky,“ konstatovala šťastná maminka, o kterou se ve Svitavské nemocnici staral zástupce primáře dětského oddělení Ján Bodo. „Chtěla bych panu doktorovi poděkovat nejen za velmi rychlý zákrok, ale také za jeho vstřícný přístup, podrobné vysvětlení a dostatek času na rozhodnutí,“ podotkla Veronika P. B.

Slova pana doktora působila jako balzám na duši

„Milá slova pana doktora, třeba o tom, jak jsou maminky obdivuhodné, mě hřejí dodnes. Na ženu zmítanou šestinedělními hormony působila jako balzám na duši,“ usmívala se maminka tehdy měsíčního syna.

„Jsme z Prahy, ale zrovna jsme byli na Moravě u prarodičů a do Svitavské nemocnice jsme cestovali jen hodinku. Myslím, že by se rodičům vyplatilo jezdit sem z celé republiky. Určitě budu Svitavskou nemocnici a pana doktora všude doporučovat,“ uzavřela.

„Od srpna až do listopadu roku 2021 jsem ambulantně docházel na infekční oddělení Pardubické nemocnice a vždy jsem byl velmi mile přijat,“ řekl Tomáš Panuška.

Lékaři ochotně zodpověděli na všechny dotazy

„Ošetřující lékaři mi po stanovení diagnózy podrobně vysvětlili další léčebný postup a pokaždé ochotně zodpověděli všechny mé dotazy. Velmi si vážím jak jejich profesionálního odborného přístupu, tak i jejich milého a vstřícného chování k pacientům,“ uvedl Tomáš Panuška.

„I přes svoje zdravotní potíže jsem z tohoto oddělení odcházel pokaždé velmi dobře naladěn. A hlavně díky nim jsem se tam cítil příjemně a měl dojem, že je o mě postaráno,“ podotkl.

Pevné zdraví, hodně energie a dobré nálady

„Kromě poděkování bych lékařům a sestrám chtěl popřát pevné zdraví, hodně energie, dobré nálady a klidu nejen na práci, ale i v jejich soukromých životech,“ dodal Tomáš Panuška.

Měsíc strávil v Orlickoústecké nemocnici Pavel Šilar. „Záchranná služba ho do nemocnice přivezla 28. října 2021 večer s těžkým akutním zánětem slinivky,“ líčili rodiče Pavla Lenka a Bohumil Šilarovi. 

„Syn několik dní strávil na oddělení ARO, hodně dní na oddělení JIP a nakonec na oddělení interním,“ poznamenali rodiče Pavla. „Chceme moc poděkovat za příkladnou péči, kterou všichni věnovali našemu synovi,“ podotkli Lenka a Bohumil Šilarovi. 

Syn si je vědom toho, že mohl skončit tragicky

„Syn si je vědom toho, že je Orlickoústecké nemocnici zavázán, protože nebýt této péče, mohl skončit tragicky,“ dodali. „Ještě jednou všem, kteří syna ošetřovali, velmi děkujeme a přejeme hodně uzdravených pacientů,“ dodali rodiče Pavla Šilara.

Péči, která se Pavlovi v Orlickoústecké nemocnici dostala, ocenil i jeho bratr Jan Šilar. „S Pavlem jsem byl v kontaktu již od momentu jeho odvozu do nemocnice a během řady návštěv. Také za mě patří nemocnici velké poděkování,“ uzavřel Jan Šilar.

Unikátní asociaci vyvolal pobyt v Litomyšlské nemocnici emeritnímu děkanovi Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Jiřímu Kroupovi, který zde byl hospitalizován jako pacient s onemocněním covid-19.

Vzpomínka na Spojené státy americké

„Tato vzpomínka se váže na mé návštěvy Spojených států amerických. Většinou se jednalo o stát Illinois a především Chicago. Američtí kolegové pro mě pořádali různé výlety do okolních států včetně Iowy. Ta má mezi všemi státy federace zcela unikátní pověst. Řečeno mluvou našich Starých pověstí českých, oplývá tento stát medem a strdím a dobrosrdečnými obyvateli. Údajně každý obyvatel jiného státu si po překročení formálních hranic Iowy klade otázku, zda je již v nebi. A odpovídá si, že není v nebi, ale v Iowě. Když se nade mnou skláněly sestřičky, říkal jsem si rovněž, jestli už náhodou nejsem v nebi. Ale naštěstí jsem byl v Litomyšlské nemocnici,“ konstatoval Jiří Kroupa, který byl podle svých slov po celou dobu hospitalizace naprosto fascinován, jaké péče se mu dostalo. A to od okamžiku přijetí v sobotu 13. listopadu 2021 až do propuštění v úterý 16. listopadu 2021.

Poprvé v životě v nemocnici

„Celý kolektiv interny se o mě staral jako o vlastního. Neustále jsem byl v péči jak lékařů, tak i sestřiček i dalšího personálu. Má fascinace byla o to větší, že jsem byl vlastně poprvé v životě v nemocnici. A to mně bylo na jaře 2022 79 let,“ svěřil se emeritní děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

„Pečoval o mě mimo jiné doktor Tomáš Ducháček, primář interního oddělení, doktorka Hana Křehlíková jako ošetřující lékařka, vrchní sestra Wayrauchová, sestra Hradecká a další,“ uvedl Jiří Kroupa, podle něhož se skvělé péče dostávalo i ostatním pacientům.

Mimořádná solidarita zdravotníků i pacientů

„Pro mě bylo potěšující, že v naší fragmentované společnosti existuje mimořádná solidarita – zdravotníků i pacientů. Ostatně pro celou naši společnost má přímo kruciální význam. Díky obětavosti a nasazení zdravotníků zachraňuje naše zdraví a životy,“ podotkl docent právnické fakulty, který si pochvaloval rovněž nemocniční stravu.

„Ve veřejném prostoru se občas dozvídáme o nedostatečné či ne zrovna chutné stravě v řadě nemocničních zařízení. Pacientům nemocnice v Litomyšli je však poskytována výborná strava,“ prohlásil vysokoškolský pedagog, který má již pět desítek let chalupu na Poličsku.

„Dovolte mi velice poděkovat panu doktorovi Liborovi Sychrovi ze Svitavské nemocnice za velmi vstřícný přístup při stanovení prvotní diagnózy mojí manželky Jany Zerzánové. Pan doktor v rámci svého oboru ORL neprodleně provedl veškerá potřebná vyšetření a vzhledem k závažnosti onemocnění a přesahu ORL postoupil případ panu doktorovi Pavlovi Bartoňovi z plicního oddělení,“ uvedl Jaroslav Zerzán, podle něhož doktorovi Pavlovi Bartoňovi patří zvláštní poděkování.

„Neumíme s manželkou vyjádřit, jak hluboce si ho vážíme, jeho profesionality, ochoty, osobního zájmu a také tolik potřebného lidského přístupu k pacientovi,“ dodal.

„Vzhledem k mému zdravotnímu stavu mně žádný lékař, ke kterému docházím na pravidelné kontroly, nedoporučil operaci kýly. Prakticky celou dobu jsem nosil 24 hodin denně tříselný pás. Omezil jsem pohyb a fyzickou zátěž, ale nepomohlo to, aby se kýla nezvětšovala,“ popsal svůj příběh Zdeněk K.

Náročná operace dopadla dobře

„26. 10. 2021 došlo ke skřípnutí kýly. Nepodařilo se mi ji vrátit, a tak jsem byl převezen do Pardubické nemocnice. Po všech vyšetřeních bylo rozhodnuto o chirurgickém řešení. Pro mě náročná operace se odehrála 28. 10. 2021,“ upřesnil Zdeněk K., podle něhož nakonec všechno mělo šťastný konec a i pooperační průběh byl bez komplikaci.

„Chtěl bych z celého srdce poděkovat lékařům a sestřičkám na operačním sále, ale i lékařům a sestřičkám, kteří se o mě starali 24 hodin denně, a to během celé hospitalizace na chirurgickém oddělení Pardubické nemocnice,“ dodal 76letý muž, který se nyní cítí dobře a stále si podle svých slov uvědomuje, jak se mu po operaci změnil život k lepšímu.

Hodně síly při záchraně lidských životů

„Velice si vážím náročné a zodpovědné práce nemocničního personálu a přeji všem hodně zdraví, úspěchů a síly při záchraně lidských životů v této složité době,“ uzavřel.

„Přestože jsme se museli s naší babičkou Martou Bednářovou navždy rozloučit, ráda bych za celou rodinu poděkovala za profesionální přístup a lékařskou péči, kterou se jí dostalo v Chrudimské nemocnici,“ uvedla Michaela Bednářová.

Sestřičky dělaly mnohem více, než by musely

„Děkujeme za pravidelné a vstřícné sdělování informací a zodpovídání otázek i vlídné chování a ochotu zdravotních sestřiček dělat mnohem více, než by musely,“ prohlásila. „Cítíme vděčnost za to, že nám i v této složité době bylo umožněno vidět se s babičkou a držet ji za ruku. Pro ni i pro nás to bylo velmi důležité,“ podotkla.

Práce zdravotníků má obrovský smysl

„Když jsem se babičky ptala, zda jsou na ni v nemocnici hodní, odpověděla mi: ‚To nejsou sestřičky, to jsou andělé. A doktoři jsou tu perfektní‘," zavzpomínala Michaela Bednářová. „Snad dodá tato vzpomínka zdravotníkům z Chrudimské nemocnice energii do dalších dnů. Jejich práce má obrovský smysl,“ uzavřela.

„Chtěla bych poděkovat zdravotnímu personálu, který sloužil na odběrovém místě pro test na covid-19 v Litomyšlské nemocnici ve státní svátek 17. 11. 2021. Dostavila jsem se k odběru před půl osmou hodinou ranní, za chvilku přišly i sestřičky a když viděly velké množství lidí ve frontě, jen se převlékly a ihned začaly pracovat, přestože v ten den bylo otevřeno až od osmi hodin,“ vylíčila situaci na odběrovém místě Jaroslava Roušarová.

Profesionální organizace práce

„Sledovala jsem organizaci práce, která byla naprosto profesionální. Jako tým se sestřičky výborně doplňovaly a ještě na nás, testované, byly milé a přívětivé. Vše okolo testování se odehrálo rychle, bez jakéhokoliv chaosu či zmatků,“ uvedla Jaroslava Roušarová.

„Zvláštní poděkování patří paní Miluši Dobiášové. V oblasti přímého testování je citlivá a empatická. Považuji to při tomto nepříjemném zdravotním úkonu za výborný přístup. A také mi moc pomohla informacemi o průběhu výsledku testu, který pro mě byl urgentní z důvodu klinické studie,“ dodala.

Tým v plném nasazení funguje výborně

„Zejména v této nelehké době jsem si díky přístupu zdravotníků na odběrovém místě v Litomyšlské nemocnici uvědomila, jak jsou zde pro nás, občany, v plném nasazení a odjížděla s hřejivým pocitem, jak toto odvětví v Litomyšlské nemocnici výborně funguje. Vážím si zdravotníků a jejich práce a všem přeji pevné zdraví a štěstí,“ uzavřela Jaroslava Roušarová.