Už deset let pracuje v Chrudimské nemocnici na interním oddělení TEREZA VODIČKOVÁ. V současné době zde působí jako staniční sestra.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Začínám administrativní prací. Připravím vše potřebné pro to, aby byl zajištěn chod oddělení a zabezpečeny všechny pomůcky. Pak přijdou na denní směnu sestřičky a po nich i pacienti nebo s nimi přijíždí rychlá záchranná služba. V tu chvíli nastává běžná práce sestry.

Jaká byla vaše cesta k medicíně?

Maminka je také zdravotní sestra. Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem. Přišlo mi, že nejvíc prospěšná budu jako sestřička. Nikdy jsem neuvažovala o profesi lékařky.

Co rozhodlo o tom, že jste se sestrou nakonec stala?

Hodně jsem pomáhala babičce, když jsem viděla, že mě potřebuje. Někdy si nenechala poradit od lékařů, tak jsem pak za ní přišla a snažila se ji přesvědčit o tom, že by je měla poslechnout. Protože to dost často zafungovalo, nabyla jsem dojmu, že by sestra mohla být tím správným povoláním pro mě.  

Jaká byla vaše cesta k oboru?

Střední zdravotnickou školu jsem neabsolvovala. K oboru jsem se dostala až poté, co jsem se přihlásila na vyšší odbornou školu do Prahy. Zde jsem měla na výběr, jestli chci studovat všeobecnou nebo psychiatrickou sestru. Rozhodla jsem se pro první variantu. Pak jsem nastoupila do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. To byla nejlepší škola života. Potom jsem působila jako vrchní sestra v domově seniorů. Po mateřské jsem přišla pracovat do Chrudimské nemocnice. V tuto chvíli je to už deset let. Při zaměstnání jsem dálkově vystudovala vysokou školu, Fakultu zdravotnických studií na Univerzitě Pardubice. Jsem ráda, že mi zaměstnavatel umožnil navštívit spoustu zajímavých kurzů a získat řadu certifikátů. Díky tomu jsem i interní auditor či krizový manažer. Ale mou hlavní náplní práce je pozice staniční sestry příjmové ambulance interního oddělení Chrudimské nemocnice.

A vaše cesta k interně…

…byla jasná od začátku.

Čím to je?

Nemám ráda řezné rány. Když jsem při studiích měla chodit na chirurgické ambulance, tak jsem byla druhý den raději nemocná. To mě utvrdilo v tom, že interna bude pro mě ta pravá. Ráda komunikuji přímo s pacienty, pokud to umožňuje jejich zdravotní stav, nebo s jejich rodinnými příslušníky. Jsem přesvědčena o tom, že jim ve spoustě věcech můžeme i jako sestry pomoci. Je pak moc příjemné, když za vámi pacienti nebo jejich blízcí přijdou a cítí velký vděk a říkají, že s takovou péčí, jakou měli u nás, se v nemocnici snad ještě nesetkali. To nás samozřejmě naplňuje a drží při práci, kterou děláme.

Co by podle vás nemělo chybět správné sestře?

Určitě empatie, komunikační schopnosti, profesionalita, selský rozum. A lidskost.

Jak se podle vás vyvíjí obor?

Po odborné stránce cítíme, jak jde nahoru. Když máte možnost a chuť se vzdělávat, nabízí se pro sestřičku na interně obrovské možnosti.

Co je na interně hezké i těžké?

To, že musíte vědět od všeho něco. Řešíte různé stavy, nemoci, ale i urgentní medicínu.

A to je to, co vás na interně baví?

Ano. To, jak je to různorodý obor. Každý pacient má jiné potřeby. A i stejná nemoc se u každého může projevit jinak.

A způsoby, jak to odhalit, se mohou trochu podobat detektivce.

Přesně tak. Na začátku je to velké pátrání a většinou není dopředu dáno moc indicií. Ale o to zajímavější to pak je práce.

S jakými potížemi se teď na vás obracejí lidé nejvíce?

Ještě stále bojujeme s negativními dopady covidu-19. Jde o únavový syndrom, dlouhodobý kašel, dušnosti či onemocnění srdce. Zaznamenáváme i velký výskyt trombóz.

Kdy má člověk pocit z dobře vykonané práce?

Když pacient odchází s dobrým pocitem, že jsme mu pomohli. Ideální je, když to na něm vidíme a on nám to může i sám potvrdit. A vůbec nejlepší je, když pacient odejde od lékaře a ví, že je vše na správné cestě a existuje velká naděje, že se vyléčí. 

Životní cesty jsou různé a člověka mohou někdy zavést i směrem, který by původně nečekal. To je případ i vrchní sestry interního oddělení Pardubické nemocnice Veroniky Doležalové. Přestože začínala u úplně jiného oboru, osud ji zavedl do nemocnice. „Díky svým zkušenostem se nebojím práce a vážím si toho, co nyní mám,“ říká. 

Napadlo vás někdy, že se stanete zdravotní sestrou? 

Vůbec ne. Po základní škole jsem měla jít studovat na zubního technika, ale strašně jsem tam nechtěla. Takže jsem se vzepřela a s průměrem 1,1 šla studovat učiliště, obor kosmetička. Po škole jsem tak dělala kosmetiku, k tomu si otevřela obchod a po večerech jsem chodila pomáhat do restaurace, abych si přivydělala.  

Je pravda, že to není úplně tradiční cesta k práci ve zdravotnictví. Kde pak tedy nastal zlom? 

Po zkušenostech s tímto tempem a prací jako OSVČ jsem se rozhodla, že chci jít někam, kde bude jistota. Proto jsem si udělala sanitářský kurz a nastoupila jako pečovatelka do domova seniorů. A víte, jak vypadala moje první noční služba? Bylo to šílenství, měla jsem na starost několik desítek seniorů a jedna pacientka upadla a rozbila si hlavu. Myslela jsem, že mě vyhodí. Nakonec všechno dobře dopadlo, paní byla v pořádku, ale na tuhle první službu nezapomenu.  

A tenhle zážitek vás od práce ve zdravotnictví neodradil?  

Ne, naopak práce v domově seniorů byla asi impuls. Po mateřské dovolené jsem se tam chtěla vrátit, v té době však nebylo místo, a tak jsem nastoupila do sanatoria. Po nějaké době jsem si ale mimo zdravotnictví přeci jen odskočila – do firmy na obrábění kovů. Takže jsem pracovala s CNC stroji a obráběla.  

To je opravdu široký záběr. Jak se na všechny své pracovní zkušenosti díváte dnes? 

Jsem za ně vděčná. Vyzkoušela jsem si řadu věcí, mám představu o tom, jak to chodí jinde, a myslím, že díky tomu se nebojím práce a zároveň si vážím toho, co mám a co dělám.  

Co pak bylo impulsem vrátit se k pacientům? 

Už když jsem pracovala ve firmě na obrábění, studovala jsem dálkově zdravotnickou školu, protože jsem věděla, že se chci vrátit do zdravotnictví, ne však jako pečovatelka, ale jako sestra. Takže jsem studovala, chodila do práce a starala se o malé dítě. A po maturitě jsem nastoupila na interní oddělení. 

Proč právě tam? 

Z interny jsem maturovala a ten obor mě bavil nejvíc ze všech. Je to pestré, různorodé, prostě mi to utkvělo. Takže jsem po studiích nastoupila na standardní interní oddělení, ale po roce jsem se rozhodla si dodělat vzdělání v oboru zdravotnický záchranář. To mi pak dalo možnost posunout se zase o kousek dál a jít na interní jednotku intenzivní péče, kde jsem nakonec strávila pět let. A poté jsem dostala nabídku a nastoupila do funkce vrchní sestry. 

Vy jste hodně akční a práce vrchní sestry je z velké části také o administrativě. Nestýská se vám někdy po práci na JIP? 

Je fakt, že papíry mě moc nebaví, ale prokoušu se jimi. Ta akce mi sice trochu chybí, ale jsem spokojená. Jednak mě baví, že se mohu v řadě věcí sama rozhodovat, a hlavně je to pořád interna. Každý pacient přijde s jinými problémy, jednou to je gastroenteritida, jindy zase kolitida, plicní potíže, všechno to jsou vnitřní záležitosti. Občas se stane, že se u nás ocitne chirurgický pacient, ale upřímně – všechny ty hadičky kolem, to pro mě moc není.  

Do funkce vrchní sestry jste nastoupila těsně před začátkem pandemie. Nebyl to šok? A jaká jste dnes vrchní sestra? 

Co mi zbývalo než se rychle zaučit. Bylo to složitější, všechno se řešilo po telefonu a v začátcích jsem v nemocnici trávila opravdu hodně času, abych všechno stihla a zvládla. Ale dnes myslím, že nám to na oddělení funguje dobře. A jaká jsem vrchní? Kolegyně mi někdy říkají, že prý přísná, jindy zase moc hodná. Tak vlastně nevím :-) Podle mě je to vždycky o kolektivu, taky bych nechtěla být někde, kde se necítím dobře. Důležité je, abychom byli parta jako celek, od dělníků ve zdravotnictví až po lékaře, a to my na našem oddělení jsme. 

V nemocnici je to práce s lidmi a člověk se setká se šťastnými příběhy, bohužel však i s těmi méně veselými. Jak to v sobě zpracováváte? 

Na interně se s takovými chvílemi, ať už těžšími nebo veselejšími, setkáváme denně. Pokud někdo odejde, tak u starších pacientů člověk dokáže přijmout a zpracovat v sobě to, že jde o koloběh života, u těch mladších je to horší a samozřejmě jsou příběhy, které budu mít v hlavě pořád. Na druhou stranu, když nám sem přivezou pacienta, který třeba vnitřně krvácí a pak odchází domů a vy víte, že jste přispěli k záchraně jeho života, je to taková odměna za všechno.  

Emeritní primář dětského oddělení Pardubické nemocnice Vladimír Němec získal prestižní ocenění České pediatrické společnosti za celoživotní zásluhy v léčebně-preventivní práci v pediatrii.

„Je to milé. Člověka takové ocenění potěší,“ říká nestor východočeské pediatrie, který se se k péči o dětské pacienty a vlastně i do Pardubic dostal tak trochu náhodou. Za dobu jeho působení se však dětské a novorozenecké oddělení přeměnilo v moderní pracoviště a řada odborných aktivit, u jejichž zrodu stál, trvá dodnes.

Dětské oddělení zvolil i kvůli svým dětem

„Přišel jsem k němu jako slepý k houslím,“ přibližuje Vladimír Němec. „Můj strýc byl lékař a já jsem byl v podstatě odmalička vychováván k tomu, že se jím musím stát také. Nedokázal jsem se tomu vzepřít,“ usmívá se lékař, jehož vysněným oborem byla původně neurologie. „Měl jsem pocit, že je to moje parketa. Jenže jsem tenkrát po škole nesehnal místo. Volil jsem mezi internou, očním, ušním a dětským oddělením. Protože už jsem v té době měl své dvě děti, zvolil jsem si dětské oddělení,“ vypráví doktor, jehož další kroky směřovaly do Českého Krumlova. Zde s přestávkou, kdy musel narukovat, strávil deset let.

V Pardubicích nikdy žít nechtěl

„Na vojně jsem byl v Pardubicích a tehdy jsem si říkal, že bych tu nikdy žít nechtěl. Věděl jsem, že se po vojně vrátím do Českého Krumlova a o Pardubicích vůbec neuvažoval. Když jsem pak po deseti letech v Českém Krumlově dostal nabídku jít do Pardubic, nejprve jsem ji odmítl. Potom však bylo volání z Pardubic častější, až mě nakonec přesvědčili, abych sem šel dělat primáře,“ vzpomíná dlouholetý šéf dětského oddělení Pardubické nemocnice. To nakonec vedl 24 let.

Sametová revoluce nabídla nové možnosti

„Nastupoval jsem v roce 1989, v době sametové revoluce. To bylo období, kdy se spoustu věcí měnilo a otevřely se před námi nové možnosti. Během neuvěřitelně krátkého času se nám podařilo dovybavit oddělení moderními přístroji. Dostal jsem možnost několikrát navštívit Velkou Británii. Přestože už jsme tady měli mateřské pokoje a snažili jsme se k pacientům a jejich blízkým chovat přátelsky, pobyt v cizině mi umožnil se podívat na naši práci zase trochu jiným pohledem. Jak jsem se vrátil, snažil jsem se ty dobré věci ze zahraničí přinášet k nám. Otevřeli jsme oddělení dětem, lékaři začali chodit v civilu, nikoliv v bílém plášti. Začali jsme pracovat na tom, abychom tu mohli rozvíjet herní terapii,“ shrnuje Vladimír Němec, který se podílel na řadě publikací a přednášel na vysoké škole budoucím herním specialistkám.

Vladimír Němec byl také jedním z hlavních iniciátorů oblíbených seminářů pro obvodní lékaře. Založená tradice se drží dodnes. „Původně jsem se chtěl dopracovat ke stovce, ale okolnosti chtěly, že jsem se zastavil na čísle 90,“ dodává uznávaný dětský revmatolog, za jehož éry se v Pardubické nemocnici otevřela i revmatologická poradna. „Uspořádali jsme též 10 celostátních sjezdů dětských revmatologů a postupně rozvíjeli diagnostiku a léčbu nejrůznějších dětských onemocnění,“ sděluje dlouholetý člen renomované mezinárodní organizace EACH – European Asociation for Children in Hospital. „Zde jsme společně s kolegy z různých zemí hledali možnosti, jak pomoct rodičům a dětem, které jsou hospitalizované v nemocnici,“ vysvětluje Vladimír Němec.

Za 43 let v oboru se toho změnilo hodně

„Zatímco v zahraničí bylo běžné, že si rodiče museli spoustu věcí poměrně složitě sami vybojovat, u nás jsme se snažili jim jít hodně naproti,“ doplňuje lékař, podle něhož se toho za 43 let v oboru změnilo opravdu hodně. A to jak díky novým přístrojům, způsobům léčby i v přístupu k dětským pacientům. „Dětští pacienti jsou svým způsobem velmi vděční. Dokážou vám dát zpětnou reakci, která je bezelstná. Když se k nim chováte slušně, tak vám věří. A mě vždycky bavilo si povídat s dětmi a nevadilo mi komunikovat ani s jejich rodiči, i když s nimi to bylo často složitější,“ přiznává Vladimír Němec, pro něhož je největší odměnou z práce spokojenost právě dětských pacientů i jejich rodičů.

Pět let obvodním lékařem v Přelouči

Především o spokojenost mu šlo také v době, kdy působil jako obvodní lékař v Přelouči. „Když mi bylo 60 let, rozhodl jsem se, že na dětském oddělení Pardubické nemocnice skončím a na stará kolena zkusím něco jiného. A tak jsem pět let pracoval na obvodě. Bylo to také moc fajn. Tam jsem si uvědomil, že pediatrie je jenom jedna, ať už ji děláte v nemocnici nebo někde jinde,“ tvrdí lékař, který se poté vrátil zpět na dětské oddělení Pardubické nemocnice. „Velmi jsem si nabídky od pana primáře Mariana Šenkeříka vážil. Jsem rád, že se mohu věnovat dál pediatrii na ambulanci a být stále mezi lidmi,“ dodává Vladimír Němec.

Nejen tělo, ale i nemocnou duši je potřeba léčit. Lidská psychika má různá tajemná zákoutí a v úzkých se může lehce ocitnout také člověk, který zatím žádnými psychickými problémy netrpěl. Když se pak do takové situace dostane, je důležité si přiznat, že na všechno nemusí stačit sám a je dobré raději vyhledat pomoc odborníků.

Jedním z nich je i MUDr. Jan Kolomazník , který od roku 1995 vede psychiatrické oddělení Pardubické nemocnice.

Jaká byla vaše cesta k psychiatrii?

Od střední školy jsem se zajímal o psychiatrii, navíc jsem měl dva strýce psychiatry – jeden pracoval v psychiatrické ambulanci v Liberci a druhý jako přednosta psychiatrické kliniky v Plzni. Jsme prostě psychiatrická rodina. Ještě jedna moje sestra je psychiatrička, jen druhá sestra je oční lékařkou (smích).

Co vás na tomto oboru baví?

Jako psychiatr pracuji 34 roků a obor mě baví stále více – líbí se mi rozmanitost psychiatrie, každý pacient je jiný, psychiatrie se neustále rozvíjí. Od roku 1992 působím i jako soudní znalec a od roku 2003 jako sexuolog.

Kdy má psychiatr dobrý pocit ze své práce?

Dobrý pocit z práce mám pokaždé, když z oddělení odchází dobře zaléčení pacienti. Když je pak potkám venku a jsou spokojení, mají dobře fungující rodinu, zvládají práci. Když mi po propuštění napíší, zatelefonují, když se sami ozývají s tím, že si půjdeme zahrát stolní tenis, šachy a podobně.

Máte nějakou profesní deformaci? Jak se projevuje?

Mám psychiatrii velmi rád, s radostí chodím do práce, ale to snad ještě není deformace.  

Jaké jsou nejčastější mýty o psychiatrii a jak se je daří vyvracet?

Stále ještě u některých lidí přetrvávají představy, že duševně nemocný je divný, nepochopitelný, nevyzpytatelný a agresivní. Mýty jsou dosti zakořeněné a ovládají chování vůči lidem s psychickými potížemi. Pomáhá hlavně osvěta. Již čtvrtstoletí se v Pardubicích i jinde konají Týdny pro duševní zdraví, které mají za cíl působit na veřejnost a podporovat lidi s duševními obtížemi, aby se nebáli vyhledat odbornou pomoc.

Změnil se váš obor v průběhu let?

Pojem psychiatrie byl poprvé použit v roce 1808. Zásadní změna v psychiatrii nastala v době francouzské revoluce kdy se zavedl do psychiatrických zařízení důstojný ošetřovatelský režim. Později byl zásadní objev a rozvoj psychofarmak, v současnosti probíhá reforma psychiatrické péče, budují se centra duševního zdraví, máme k dispozici moderní psychofarmaka s podstatně menšími nežádoucími účinky, prodlouženou dobou účinnosti, můžeme používat nové přístroje, jsou k dispozici moderní diagnostické metody. Je usilováno o zkrácení doby hospitalizace i o změnu charakteru psychiatrických nemocnic.

O kolik pacientů nyní na psychiatrickém oddělení Pardubické nemocnice pečujete?

Přestěhovali jsme se do novéého pavilonu psychiatrie, kde máme dvakrát tolik lůžek (20 na uzavřeném oddělení a 30 na otevřeném oddělení), než jsme měli v původních prostorách. Do psychiatrického denního stacionáře může docházet až 25 pacientů, v provozu je řada ambulaní - psychiatrická, protialkoholní, protitoxikomanická a sexuologická. Na staré psychiatrii bylo hospitalizováno kolem 400 pacientů ročně, na nové psychiatrii předpokládáme dvojnásobek.

Jaké diagnózy jsou nejčastější?

Nejčastěji jsou u nás hospitalizováni pacienti se schizofrenním onemocněním, poruchami nálady, neurotickými potížemi, poruchami přizpůsobení, poruchami vyvolanými návykovými látkami a s organickými duševními poruchami.

Co je největší problém u psychických chorob?

Duševní choroby a hlavně pak afektivní poruchy představují velkou zátěž pro vyspělé společnosti 21. století, podle Světové zdravotnické organizace budou v roce 2030 skličovat ještě více než kardiovaskulární a onkologická onemocnění. V České republice je také dosti vysoká sebevražednost – 1300 dokonaných sebevražd ročně, z toho u převážné většiny lidí byla přítomna duševní choroba.

Roste počet duševně nemocných v posledních letech?

Ano, roste, v posledních deseti letech se výskyt závažné deprese zdvojnásobil, stejně tak narůstají problémy s nadužíváním alkoholu, drog a návykových léků.

Jaký je váš lék pro udržení dobré duševní pohody?

Především mám výborné rodinné zázemí. Velmi rádi cestujeme, jezdíme na chalupu, v zimě lyžovat. Při sportu si odpočinu nejlépe, dlouhá léta chodíme pravidelně na squash, hraju závodně šachy, dříve jsem hrál stolní tenis. No a jinak si hlavu úplně nejlépe vyčistím na motorce.

Kdo bývá psychicky silnější? Muži, nebo ženy?

Fyzicky silnější muži jsou psychicky spíše slabší než ženy, přitom méně často vyhledávají pomoc psychologů a psychiatrů, protože své psychické potíže mnohdy považují jen za svoji slabost. Ženy zase trpí depresemi dvakrát častěji než muži, ale vyhledají odbornou pomoc, takže důsledky jejich depresí jsou menší než u mužů, kteří více než ženy sahají k návykovým látkám a také svůj život podstatně častěji končí dokonanou sebevraždou. A to tzv. tvrdými prostředky, jako je oběšení, střelná zbraň nebo skok z výšky.

Má nějaký zásadnější vliv na psychiku změna ročního období?

Ano, určitý vliv má, a to především u afektivních poruch, kdy hospitalizací pro depresi je více na jaře a na podzim. Hospitalizací pro mánii zase naopak v létě. Existuje také sezonní afektivní porucha, tzv. zimní smutek. Tito pacienti trpí nedostatkem slunečního světla a pomoc je možná pomocí fototerapie. Na nové psychiatrii máme k dispozici nejmodernější přístroje používané ve fototerapii, které vyvinou intenzivní jasné světlo (10 000 luxů).

Je dnešní doba náchylnější k duševním nemocem?

Některých duševních chorob (například onemocnění schizofrenního okruhu) je stále stejně. Přibývají ale poruchy přizpůsobení, deprese, demence, poruchy související s požíváním návykových látek. Roste počet duševních poruch a věk jejich začátku je dřívější. Pozorujeme vyšší spotřebu antidepresiv. Od loňska hraje významnou roli také covid-19 a s tímto onemocněním spojené psychické komplikace.

S Chrudimskou nemocnicí spojil lékař Josef Holub téměř celý svůj profesní život. „Pocházím z Janovic, malé vesničky, která leží 7 kilometrů od Chrudimi. Máme tam asi dobrou vodu, protože ze zhruba 300 obyvatel, co tam žijí, vím minimálně o čtyřech lékařích,“ usmíval se současný zástupce primáře Léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) Chrudimské nemocnice, jehož k medicíně přivedl spolužák z gymnázia.

Pitva pomohla rozhodnout o výběru povolání

„Ve škole mě bavila biologie, fyzika a chemie. Když jsem přemýšlel, jakému povolání se věnovat, nabídl mi spolužák, co se zajímal o medicínu, jestli se s ním nechci jít podívat na pitvu. Přišlo mi to tenkrát zajímavé a vlastně to rozhodlo o tom, že jsem si vybral toto povolání,“ vyjádřil se Josef Holub.

„Medicína je o tom, že máte pár poznatků a skládáte z nich mozaiku do předem známého systému a případně odhalujete chyby. A já jsem vždycky rád luštil nejrůznější hádanky a logické úlohy. Proto jsem také inklinoval k interní medicíně, a ne třeba k urgentu. Nejsem adrenalinový typ, já se pokládám spíš za pohodáře,“ podotkl lékař Chrudimské nemocnice.

Na začátku pomohlo stipendium

„Už v pátém ročníku mého vysokoškolského studia za mnou přišli z Chrudimské nemocnice a nabídli mi stipendium. Díky němu jsem měl tehdy sedm set korun měsíčně každý měsíc v pátém i šestém ročníku medicíny, což tenkrát nebyly malé peníze. Šlo zhruba o polovinu běžného průměrného platu,“ konstatoval Josef Holub, který do Chrudimské nemocnice nastoupil po promoci 1. srpna roku 1976, tedy před 45 lety.

„Hned po měsíci jsem ale musel na vojnu. Po ní jsem se sem vrátil,“ poznamenal lékař, který před svou atestací působil i jako obvodní lékař. „Vyzkoušel jsem spoustu obvodů. Fungoval jsem jako zástup, když třeba obvyklý obvodní lékař onemocněl nebo byl mimo ordinaci. Šlo o zástup třeba na týden nebo tři dny. Byla to vynikající škola,“ uvedl Josef Holub.

Ten se po své první atestaci z interního oboru stal v Chrudimské nemocnici závodním lékařem. „Pomohlo mi, že už jsem měl určité zkušenosti z obvodů. Největší díl práce obnášely nástupní a výstupní prohlídky. Nepřišlo mi, že by šlo o nějakou náročnou práci. Většinou člověk pracoval se zdravými lidmi. Navíc výhodou bylo, že když se objevil nějaký patologický výsledek, dalo se ho v nemocnici konzultovat s kolegy,“ zdůraznil lékař, který poté zamířil na rok do Luže na obvod. „To bylo před druhou atestací. Opět se jednalo o velmi dobrou zkušenost,“ pokračoval Josef Holub.

Zlepšit kvalitu života pacientů ve stáří

Po návratu do Chrudimské nemocnice zamířil na interní oddělení. Odtud se přesunul na plicní oddělení. „Tehdy tam potřebovali pomoct a tamní pan primář už chtěl odcházet do důchodu, tak mi nabídl, abych to po něm převzal. Ale tento obor mě úplně nechytl,“ přiznal lékař, který z plicního oddělení odešel do léčebny dlouhodobě nemocných. „Tam jsem zůstal dodnes,“ sdělil Josef Holub, jehož tato práce naplňuje hlavně proto, že může přispět ke zlepšení kvality života pacientů ve stáří.

„Od té doby, co jsem tu začal pracovat, se výrazně proměnilo prostředí. To je nesporné,“ uvedl Josef Holub, podle něhož na celkový zdravotní stav pacientů má významný vliv i to, jaká péče se jim dostává poté, co opustí nemocnici.

„Proto je dobré aktuální situaci probrat s rodinou a zjistit, jaké má s pacientem další plány. Občas se bohužel setkáváme s tím, že rodina se domnívá, že dědečka přiveze do nemocnice ve špatném zdravotním stavu a myslí si, že ho dá na pár dní k nám do ‚servisu‘, my mu všechno opravíme a on bude běhat zase jako za mlada. Tak to bohužel nefunguje,“ dodal zástupce primáře chrudimské LDN.

Kdy má lékař pocit z dobře vykonané práce?

„Na druhou stranu se nám ale daří zlepšovat zdravotní stav u lidí, u kterých i rodina čeká, že by to mohlo dopadnout špatně. Když někoho takového vrátíme do života, je to přesně ten moment, kdy člověka práce nejvíc naplňuje a má z ní dobrý pocit,“ svěřil se Josef Holub.

„Stresu je v této práci opravdu dost a člověk musí mít nějaký ventil, jak se odreagovat. Nejlepší je, když spálí nějaké kalorie v těle. Nebo mám po rodičích chaloupku, kam dojedu klidně na kole a kde jsem moc rád. Je tam zahrádka, ale ne zas tak velká, a slušně vybavená dílna. Počítám, že se teď budu realizovat hlavně tady,“ nastínil své další plány lékař, který má zručnost v genech.

„Táta byl zedník. Vždycky po práci jsem mu chodíval pomáhat. Manuální práce si rád dělám sám. Proto mám na chaloupce i třeba hoblovku, frézu nebo soustruh,“ vypočítal Josef Holub. „Když tam strávím víkend, tak přijdu do práce vždycky nabitý pozitivní energií,“ doplnil lékař Chrudimské nemocnice.

V medicíně hraje prim mozek, v dílně ruce

„V medicíně jsem se snažil zaměstnávat hlavně mozek, ruce pak ve volném čase v dílně. Za nejdůležitější věc jsem při své práci považoval, aby si člověk zachovával zdravý selský rozum. Přístroje jsou dnes daleko přesnější. Když jsem začínal, neměli jsme počítače a všechno přepisovali na psacím stroji. I přístup k informacím je dnes daleko snazší. Ale člověk je musí třídit. Přehltit se jimi může velmi snadno. Stačí se jen podívat, jak je to nyní v případě informací kolem onemocnění covidem-19,“ pravil Josef Holub, který se chce v důchodu více věnovat i svým třem vnukům.

„Jsem rád, že na ně budu mít víc času, pokud si ho na mě udělají oni. Dříve jsem jim stačil při fotbalu, teď už si ale na něj netroufnu. Všichni tři kluci za chvíli budou vyšší než já. Dvěma z nich se to dokonce podařilo. Jeden měří dva metry a pět centimetrů, druhý má 198 centimetrů. Ten nejmladší už mě dožene za chvíli, chybí mu jen dva centimetry,“ uzavřel zástupce primáře chrudimské LDN.          

Jiřinou Špelinovou jen tak něco neotřese. Praktikovala válečnou medicínu, když pomáhala po vlnách tsunami na Srí Lance. Jako zdravotnice pomáhala i ve vypálených vesnicích v Keni, zažila i stav po teroristickém útoku. Nyní takřka půl roku bojovala se svým týmem v první linii proti koronaviru. Za 31 let, co pracuje v Pardubické nemocnici, patřilo toto každodenní setkávání s těžkými případy nákazy k těm nejnáročnějším.

 „Každé situaci se člověk rychle přizpůsobí a vždycky nakonec zjistíte, že zvládnete i nemožné. Nebudu popírat, že i já mám chvíle, kdy se sama sebe ptám, proč jsem si tuhle práci vůbec vybrala. Ale neumím si představit, že bych dělala něco jiného a někde jinde, protože Pardubická nemocnice byla a je mojí srdeční záležitostí,“ říká Špelinová.

Práce zdravotní sestry je těžká i za normálního provozu, ale během pandemie je náročná hlavně psychicky. „Pacienti nás opouštějí častěji než normálně. Vždycky, když už si myslím, že to vzdám, tak si vzpomenu na slova mé paní profesorky Jarušky Bredové, která říkala, že když svou práci budu dělat s láskou, tak to zvládnu,“ říká Špelinová.

Nemoc, která neustále překvapuje

Se svými zkušenostmi ze zahraničních misí se jako první přihlásila do odběrového stanu, kde od loňského března do června testovala lidi na covid. Pak přišlo rozvolnění a Špelinová se vrátila na své původní neurochirurgické oddělení. Ne však na dlouho. Od půlky října přešla na covid oddělení. První vlna byla pro zdravotníky něčím naprosto novým, při té podzimní už zaznamenávali těžší průběhy a vše se vystupňovalo v lednu, kdy přibylo hodně závažných případů. „Je to nemoc, která nás neustále překvapuje, průběhy onemocnění jsou různé. Vždy záleží, jestli je daný pacient jinak zdravý, nebo má ke covidu nějaké přidružené onemocnění, ale víme, že stav se může rapidně zhoršit nikoli v rámci dnů, ale hodin. Vídáme to často, je to opravdu nevyzpytatelné,“ vysvětluje Špelinová.

Za dobu, kdy v ochranném oděvu pečovala o lidi napojené na dýchací přístroje, se jí před očima odehrál neskutečný počet příběhů. „Znám i řadu rodinných historií, na které se nedá zapomenout. Zažili jsme u nás i zásnuby – pán slíbil své přítelkyni, že když se uzdraví, tak si ji vezme, a nakonec to opravdu klaplo. Krásná zpětná vazba je i to, když nás přijde pacient třeba po půl roce pozdravit a říct, že se mu daří dobře. To si pak vždycky říkám, že ta práce má opravdu smysl,“ říká Špelinová.

V její mysli však zůstávají i případy smutné. S tím nejhorším koncem. „Je to strašně těžké, protože když už víte, že se u některého z pacientů přibližuje konec, snažíte se zkontaktovat rodinu, aby měla možnost se s ním rozloučit, ale ne vždycky se to podaří. Pak musíte sdělit blízkým tu hroznou zprávu, což je těžké za každých okolností. A to jsou ty okamžiky, kdy už si říkáte, kdy to konečně skončí,“ popisuje lidsky i pracovně těžké okamžiky.

O to víc ji pak zlobí přirovnání covidu-19 k rýmě. Spolehlivě ji rozčílí i řeči, že si zdravotníci pacienty v nemocnici nechávají naschvál, protože za to dostávají peníze. „Ať si všichni pochybovači jdou zkusit jednu službu, pomoc při ranních hygienách, stravě nebo polohování imobilních pacientů. A kdo to nezažil, neumí si představit, jak je těžké předávat tolik pozůstalostí, kterých bylo v poslední době bohužel hodně,“ říká žena, jež se nákaze zatím úspěšně vyhýbá.

Tým ji v tom nenechal

Covid také ukázal, jak lidé v ochranných skafandrech dokážou držet pohromadě. Špelinová to poznala loni v říjnu. Na nově vznikající covidové stanici bylo málo personálu, který musel odsloužit množství služeb, navíc musel během krátké chvíle vytvořit nové pracovní týmy složené ze sestřiček z různých oddělení. V té chvíli i na Špelinovou dopadla bezmoc a vyčerpání. „Její“ sestřičky ji v tom tehdy nenechaly, vzdaly se vlastního volna, aby pokryly všechny služby. „To mě opravdu velmi citově zasáhlo,“ říká Špelinová.

Covidový tým

V nelehkých situacích jí pomáhají nejen spolehliví a práci oddaní kolegové, ale hlavně její silná, nezdolná povaha. „Já jsem životní optimista. Nejdůležitější je nepropadnout depresi a já se snažím jít svým kolegům a kolegyním příkladem. Všichni, co mě znají, tak ví, že si umím dělat legraci sama ze sebe a snažím se svoji energii předat dál. A já až přestanu vtipkovat, tak opravdu půjde do tuhého,“ říká Špelinová.

 Vrchní sestra pardubické neurochirurgie Jiřina Špelinová dvanáctým rokem pomáhá v Keni.

Až se v Česku přestane covid skloňovat ve všech pádech, povede její cesta za přáteli. A spřádá plány na zahraniční misi. „Chtěla bych navštívit Keňu a především zdravotnické středisko Itibo, které vede můj kamarád Aleš Bárta,“ dodává zdravotní sestra.

 Zdroj: Mladá fronta DNES – Pardubický kraj, autor: Stanislava Králová  

Pátrání po problému, který nemusí být vždy na první pohled patrný, spolupráce s dalšími medicínskými odvětvími a samotná šíře oboru. Nejen to jsou důvody, proč se lékař Pardubické nemocnice Daniel Seibert po dokončení lékařské fakulty při volbě svého směřování rozhodl pro interní lékařství. Dnes, po pěti letech v praxi před ním stojí atestační zkouška. Jak dnes své rozhodnutí vnímá? A jak se vlastně z medika rodí lékař? 

Každého medika, který absolvuje lékařskou fakultu, čeká ještě poměrně dlouhá cesta. „Je to sice náročné, ale stojí to za to,“ hodnotí dnes svou volbu Daniel Seibert. Ten, stejně jako každý student lékařské fakulty, nejprve prošel povinnými praxemi v nemocnici v rámci studia. „Už tehdy jsem uvažoval spíše nad interním oborem a stáže mě v rozhodnutí ještě utvrdily,“ říká lékař. Po promoci tak bez váhání zamířil právě na internu Pardubické nemocnice. „Ten nástup sem byl plynulý, strávil jsem zde stáž, takže jsem věděl, jak to tady funguje a nastupoval jsem do známého prostředí. Určitě to bylo lepší, než kdybych šel do neznáma,“ hodnotí dnes Daniel, kterého po pěti letech od získání diplomu zanedlouho čeká atestační zkouška.

Vyhrála interna

Ta je však až druhým stupněm ve vzdělání lékaře. Ještě před ní musel splnit stupeň první, takzvaný základní kmen, který trvá dva a půl roku a je zakončený zkouškou. Ani jeden ze stupňů vzdělávání nikdy nestráví absolvent na jednom oddělení, nasbírat zkušenosti musí na řadě různých pracovišť. Chirurgie, ARO, kardiologie, nefrologie… To je jen malý výčet oddělení, na kterých Daniel strávil několik měsíců, aby mohl své povolání vykonávat samostatně. „Na všech odděleních naší nemocnice mě plně zapojili do práce a zároveň brali v potaz to, že směřuji k interní medicíně, takže jsem dělal činnosti, které jsou interně příbuzné,“ podotýká s tím, že přítomnost na jiných odděleních mu přinesla spoustu potřebných, rozmanitých zkušeností.  

I díky nim se upevnil v rozhodnutí věnovat se vnitřnímu lékařství. „Na interně mě baví její šíře. Je potřeba mít velký přehled, protože interní onemocnění se mohou projevit postižením téměř jakéhokoli orgánu. Někdy je náročné dopátrat se příčiny problému, často spolupracujeme s kolegy z dalších medicínských oborů, pacienta musíme sledovat jako celek, a to je právě to, co je na interně zajímavé,“ říká lékař. „U řady pacientů je tak kromě medicínského hlediska nutné vnímat i sociální a jiné aspekty. Pro mě osobně je to naplňující práce a už si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného,“ uzavírá.

Do Pardubické nemocnice nastoupila v roce 1970, hned po dokončení střední zdravotnické školy. „Všichni mi říkali, ať jdu na vysokou, ale já dál studovat nechtěla. Už od malička mě lákalo jít k dětem,“ říká Věra Chmelařová, zdravotní sestra, která dětem nakonec zasvětila celý svůj pracovní život. Na dětském oddělení Pardubické nemocnice pracuje dodnes, tedy už úctyhodných 50 let.

Náročné začátky

Věra Chmelařová na své začátky vzpomíná velmi ráda, ačkoli podle jejích slov ne vždy byly jednoduché. „Tehdy ještě nebylo všechno tak dostupné jako dnes. Často nebyly plínky, nebylo prádlo, nebyly jednorázové zdravotnické pomůcky, dudlíky i injekce jsme musely vyvářet. Vzhledem k tomu, že na oddělení jsme byly ve službě dvě sestřičky a mívaly jsme i 28 dětí na oddělení, práce bylo opravdu hodně,“ popisuje Věra Chmelařová, jejímž snem původně bylo pracovat na novorozeneckém oddělení, ale osud ji nakonec dovedl na oddělení dětské. I zde se nakonec její sen splnil a starala se o děti od narození do jednoho roku. „Práce to byla náročná. Kolikrát se stalo, že nepřišla paní na úklid, tak jsme sundaly zástěru, vytřely podlahu, umyly nádobí a pak se šlo zase léčit,“ vypráví s úsměvem zdravotní sestra.

Situace se však postupně začala měnit. Pracovní podmínky tehdejší doby se s těmi dnešními nedají podle Věry Chmelařové vůbec srovnat. „Dnes je to všechno mnohem lepší. Máme pomůcky, děti mají dostatek oblečení a mnohem dál je samozřejmě i samotná péče. Dříve neexistovala žádná specializovaná centra, takže na oddělení jsme měli i děti velmi těžce nemocné. Ani návštěvy nebyly dřív možné. Rodiče se mohli stavit jen ve středu a v neděli, lékař jim předal informace, mohli na oddělení nechat pár věcí a zase museli jít, bylo to těžké a s dnešní dobou se to nedá vůbec srovnávat,“ popisuje Věra Chmelařová.

Každý den něco nového

O práci na jiném oddělení nebo odchodu z nemocnice Věra Chmelařová nikdy ani nepřemýšlela. Přestože nabídek dostala několik, odejít nechtěla. „Mám ráda děti a mám ráda prostředí nemocnice, kde se pořád něco děje, není to stereotyp. Noční mi nikdy nevadily, naopak jsem díky nim měla víc času na rodinu. I dnes, po tolika letech, mě každý den něco překvapí, povzbudí. Jsou to drobnosti, které mě ale těší i po příchodu domů a vlévají mi radost. Třeba jen to, když se nám po dlouhé snaze s maminkou společnými silami podaří uspat zlobivá dvojčátka, nebo když se ke mně po letech přihlásí někdo na ulici,“ usmívá se Věra Chmelařová. Ta své zkušenosti během kariéry předávala i řadě nových kolegyň. „Vždycky jsem se snažila předat to nejlepší, ale zároveň jsem říkala, že každý si musí najít svůj způsob, svou vlastní cestu.“

Ani dnes by neměnila

Přestože by už nemusela, ještě dnes několikrát za měsíc na dětském oddělení slouží. „Už jsem si několikrát říkala, že přeci nemusím pracovat do nekonečna. Ale pořád si nějak nedokážu představit, že bych si řekla: Tak dnes sloužím naposledy, už sem nikdy nepřijdu,“ uzavírá Věra Chmelařová a dodává: „Kdybych si dnes mohla vybrat znovu, vím, že bych se rozhodla stejně. Je to krásná a naplňující práce, která má smysl.“

Na radiodiagnostické oddělení Pardubické nemocnice nastoupila doktorka Lidmila Ulvrová v roce 1969 a vydržela zde dodnes. Žádná jiná lékařka v této nemocnici nepracuje déle než ona.

Jak se během vašeho působení v Pardubické nemocnici změnilo pracovní prostředí a váš obor?

Prostředí se změnilo radikálně. Když jsem nastupovala, byl tu primářem doktor František Procházka. Ten byl zakladatelem rentgenologického oddělení v Pardubické nemocnici a byl u stavby budovy, kde se dnes oddělení nachází. Tehdy šlo především o radiodiagnostiku skeletu a zažívacího ústrojí, měli jsme i angiologické pracoviště, kde se dělala základní cévní vyšetření. Ačkoli byl pan primář na svou dobu docela progresivní, možnosti bohužel nebyly takové jako dnes. Po doktoru Procházkovi nastoupil jako primář doktor Vladimír Zych. Přístroje se postupem času začínaly obměňovat, v roce 1987 jsme dostali první ultrazvuk, ale sdíleli jsme ho s gynekologií a kardiologií. Další možnosti pak začaly přicházet po revoluci, kdy nastoupil do funkce primáře doktor Dušan Spitzer. Přišla první a druhá generace CT, se vším jsme se museli sžít a za pochodu se naučit pracovat. No a dnes? Je tu neskonalý boom a já si to velmi užívám. Za současného primáře Leoše Ungermanna se radiodiagnostické oddělení dočkalo už dvou přestaveb, další generace špičkových CT přístrojů, nových ultrazvuků, nové angiografie a magnetické rezonance.

Co konkrétně si užíváte nejvíc?

S novými technologiemi přišly nové možnosti. Vše se digitalizuje a díky tomu nejsme odkázáni jen na to, co nám klinik napíše na poukázku. Ono se sice řekne, že medicína je pořád stejná, ale není to pravda. Díky novým metodám máme možnost zjistit řadu vážných stavů, což dřív nebylo možné. Nicméně medicínské myšlení a zdravý rozum si člověk musí zachovat.

Myslíte, že právě díky technologiím může být radiologie atraktivní?

Určitě. Dnešní generace má k technologiím mnohem blíž, je s nimi srostlá. Myslím, že za výhodu by mohl někdo považovat i to, že nemusíme tolik jako jiní lékaři pracovat s lidmi. Není to tolik stresující a vyčerpávající obor.

V Pardubické nemocnici jste 50 let. Nechtěla jste někdy změnit působiště?

Vlastně ne. Já jsem byla 25 let zástupcem primáře, což je půlka té doby. V práci jsem měla vždycky co dělat a vedle toho jsem měla i koníčky. Roli taky hraje určitě moje povaha, neměla jsem ambice to měnit, a držel mě tu i neustálý rozvoj oboru.

Co je podle váš tím nejdůležitějším faktorem, který udrží člověka na jednom pracovním místě?

No podívejte se (ukazuje na tabuli fotografií kolegů z dětství i současnosti, pozn. red.), to mi dali k 70. narozeninám. Není to krásný? Ráda se na to dívám. Vždycky tu byl dobrý kolektiv. Prima lidi, kteří k sobě byli přátelští. To myslím, že mluví za všechno. Navíc mladí lékaři člověka taky nabíjí. Jsou to fešáci, no nechodila byste sem ráda? :-)

Po promoci sice začala na plicním, ale že jí to táhne spíše ke kožnímu lékařství, věděla lékařka Natálie Kunešová už v době studií. A přestože žije v Praze, kde má i rodinu, svému vysněnému oboru se věnuje v Pardubické nemocnici.

Pocházíte z Klatov, žijete v Praze, jak se stalo, že vás pracovní osud zavál do Pardubic?

Jak se říká, člověk si nemá nic plánovat. Kožní lékařství jsem zvažovala už při studiu, ten obor se mi hrozně líbil, přišel mi velmi zajímavý, ale když jsem odpromovala, v Praze místo nebylo, případně chtěli už zkušeného lékaře s praxí. Nakonec jsem našla inzerát na plicní oddělení jedné z velkých pražských nemocnic, takže jsem si řekla, že to zkusím. Ta zkušenost byla skvělá, spoustu věcí mě to naučilo a jsem za to vděčná, nicméně zůstala jsem zde jen několik měsíců, protože přišla rodina a odešla jsem na mateřskou. Pak už jsem se na plicní nevrátila a začala jsem hledat, kde bych se mohla věnovat kožnímu, a v Pardubicích to, když přišel čas, klaplo.

Zde jste od ledna letošního roku, jak vzpomínáte na úplné začátky?

Vzpomínám na ně moc ráda, a hlavně jsem tehdy byla šťastná (a pořád jsem), že jsem dostala tu příležitost dělat obor, který mě baví. Přestože jsem neměla z kožního oboru zkušenosti, domluvili jsme se vzhledem k mému malému synovi na zkráceném úvazku. Takže se mi vlastně splnil sen. Když jsem v práci, se synem je muž a skvěle jim to funguje, za což jsem vděčná. Myslím, že ve chvíli, kdy má člověk pro práci zápal a dělá to rád, tak má smysl i to dojíždění. Což možná hodně lidí nechápe.

Co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?

Asi nejhorší pro mě bylo naučit se s počítačem – kde co je, co vytisknout, prostě byrokracie. Ze začátku se nejvíc musíte sžít s tím systémem, najít si rutinu. Ale obecně, jako v každé jiné práci, je člověk ve stresu, je si nejistý. Učení se je proces, není to ze dne na den, proto si vážím podpory kolegů na oddělení, kterou cítím opravdu ze všech stran. Pro absolventa nebo mladého lékaře je určitě důležité mít nad sebou někoho, kdo vám pomůže nebo komu můžete zavolat, když to potřebujete. Na kožním se mě ujali hned. U tohoto oboru je důležité si věci ‚nakoukat', všechno vidět a ze začátku u mě vždycky někdo byl, což bylo fajn. Nedovedu si představit, že by mě někdo jen tak hodil do vody.

To se vám na předchozím působišti stalo?

To vůbec ne. Byla jsem tam spokojená a hodně mi to dalo, ale když to nyní srovnám, je pro mladého lékaře určitě lepší nastoupit po škole do menší nemocnice. Mám pocit, že v nich nepanuje taková soutěživost, ale hlavně se zde mladý lékař dostane mnohem dříve ke spoustě věcem.

A čím vás vlastně zaujalo právě kožní lékařství?

Tou rozmanitostí. Když jste kožní lékař, může k vám přijít dítě, puberťák, těhotná žena nebo i 90letý člověk. Podle mě každý navštíví kožního lékaře aspoň jednou v životě. A navíc je dermatologie propletená téměř se všemi obory, diagnostika je takové pátrání. Když k vám přijde pacient s problémem a vy musíte pátrat, brát v potaz další diagnózy, které mohou s kožním onemocněním souviset. Vždycky mě mrzí, když někde zaslechnu, že kožní lékaři jsou mastičkáři nebo něco podobného – to je neúplné a nepravdivé. Kožní diagnózy jsou neuvěřitelně obsáhlé a obor je tak náročný, že když ho chcete dělat dobře a chcete v něm být dobrý, musíte se vzdělávat celý život.

Kdy a kde ve studentovi lékařské fakulty uzrává výběr budoucího oboru?

Někteří vědí už od prvního ročníku medicíny. Velký vliv mají určitě stáže, kterými medik prochází, nebo to často bývá také v rodině, kdy děti následují v oboru rodiče. Já z lékařské rodiny nepocházím, takže jsem si hned v začátku úplně jistá nebyla. Ale bavilo mě kožní, bavila mě imunologie, která jde s kožním často ruku v ruce.

S jakými diagnózami jste se prozatím na oddělení setkala?

Nejčastěji jsou to různé ekzémy, dále alergické reakce, růže nebo lupénka… Zatím nejsem sama v ambulanci, ale když tam bývám s kolegyní, jsou to také kožní nádory, které jsou hodně časté. Myslím, že lidé nejsou zvyklí na fotoprotekci, málokoho v létě vidíte, že se maže opalovacím krémem – aspoň s ochranným faktorem 30. Ale je to opravdu potřeba. Když už lidé nechrání sebe, měli by před sluncem chránit své děti, protože v dětském věku je kůže k UV záření nejcitlivější.

Myslíte teď, po třičtvrtě roce na oddělení, že jste si vybrala obor dobře?

Bezpochyby. Jsem fakt šťastná, že můžu dělat obor, který mě baví a chci ho dělat dobře, protože mě to vážně naplňuje. I když ráno odcházím od rodiny, neříkám si, že musím do práce. I přesto, že vstávám o půl páté ráno, jedu ráda. A věřím, že to bude jenom lepší a lepší.

„Neurologii jsem si nevybrala. Ona si vybrala mě,“ prohlásila s úsměvem mladá zdravotnice Michaela Šancová, která pracuje na jednotce intenzivní péče Neurologické kliniky Pardubické nemocnice.

 Na neurologické klinice je spokojená

„Přiznám se, že jsem nikdy netíhla k jednomu oboru. Řekla jsem si, že uvidím, kam mě osud zavane,“ konstatovala Michaela Šancová. „Úplně původně jsem chtěla na střední škole studovat obor Zdravotnický laborant. Ten mi nakonec neotevřeli. Tak jsem šla na maturitní obor Praktická sestra,“ líčila zdravotnice, která už od druhého ročníku bakalářského studia na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice začala pomáhat v  Pardubické nemocnici. „Nejprve jsem působila na standardním oddělení a o prázdninách mezi bakalářským a magisterským studiem jsem nastoupila na jednotku intenzivní péče,“ sdělila absolventka magisterského studijního programu Univerzity Pardubice Specializace v ošetřovatelství – ošetřovatelství v interních oborech.

Kolegům v Pardubické nemocnici byla vděčná za to, že jí po celou dobu studia vycházeli vstříc. „A tak jsem mohla studovat i pracovat,“ uvedla zdravotnice, která si práci na neurologické klinice pochvaluje. „Myslím, že klinika má vysoký standard. Jsem tu spokojená. Oslovila mě především kvalita poskytované péče a perfektní kolektiv, který vám v případě potřeby dokáže ochotně pomoct a poradit,“ shrnula Michaela Šancová.

Správné sestře by neměla chybět empatie

Cestu k neurologii si našla postupně. „Jsem si vědoma toho, že mezi studenty nepatří mezi nejoblíbenější obory. Možná proto, že někdo vidí, že zde pracujeme s velkým množstvím pacientů upoutaných na lůžku,“ přemítala mladá zdravotnice, podle níž však neurologie nabízí spoustu možností a způsobů se realizovat.

„Přijde mi skoro až neuvěřitelné, jaké obrovské pokroky jsou možné i po čtrnácti dnech na jednotce intenzivní péče. Samozřejmě to jsou ty šťastné případy. A v těch méně šťastných případech nezapomínáme ani na blízké, kteří rovněž potřebují jistý druh péče,“ podotkla Michaela Šancová, podle níž by správné sestře ve zdravotnictví neměla chybět empatie a flexibilita.

Někdy člověk musí překonat sám sebe

„Někdy člověk musí překonat sám sebe a trochu se obětovat. Občas se stane, že nejíte, nepijete, ale to k tomu patří. Rozhodně by člověku neměl chybět úsměv. Pacienti mohou mít z nové situace strach. Přece jen jsou třeba ve stavu, kdy se začínají znovu učit mluvit. A vy byste jim měli dát naději, uklidnit, že to zase bude dobré,“ poznamenala mladá zdravotnice, podle níž je v ošetřovatelství důležitá i týmová práce. „To je základ, bez kterého se neobejdete,“ doplnila Michaela Šancová.

Co nejvíce zpříjemnit pobyt v nemocnici

„Mnohdy není jednoduché vyrovnat se s těžkými situacemi. Člověk v sobě posouvá hranice, zvyká si i na náročné případy, ale vždycky se najde situace, která vás nějakým způsobem sebere. Nesmíte to však na sobě nechat znát. Naším hlavním úkolem je pacientům pomoct a pobyt v nemocnici jim co nejvíce zpříjemnit,“ sdělila pracovnice jednotky intenzivní péče Neurologické kliniky Pardubické nemocnice, která nedávno získala Cenu Nemocnice Pardubického kraje za vynikající úroveň bakalářské nebo diplomové práce. Ta je pravidelně udělována studentům Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Její název zněl Mikrobiální osídlení močového měchýře pacientů se zavedeným permanentním močovým katétrem.

Možnosti absolventů lékařských fakult byly před dvaceti let diametrálně odlišné. Zatímco dnes se o absolventy nemocnice perou, na některé obory nabízejí dokonce statisícové náborové příspěvky, tehdy se k vysněnému oboru dostal jen málokdo. U mnoha lékařů tak byl na začátku sňatek z rozumu, ze kterého nakonec vyrostla celoživotní láska a vášeň. „Původně jsem mířil na dětské. Mimo fakultní nemocnici jsem ale tehdy nesehnal na takovém oddělení místo a jediné nabídky, které jsem dostal, byly buď z oddělení ARO, nebo geriatrie. Skočil jsem tedy po anesteziologicko-resuscitačním,“ vypráví Ondřej Havel, primář ARO v Litomyšlské nemocnici, o svých začátcích v oboru.